Pietní akt ke Dni památce Holocaustu

Ke dni Památky obětem nacismu se konal dne 27. ledna 2012 tradiční pietní akt v plenárním sále Německého spolkového sněmu. Každý rok zazní vedle projevu předsedy spolkového sněmu příspěvek hosta, v roce 2008 jím byla česká – židovská a německy mluvící – spisovatelka a novinářka Lenka Reinerová. V letošním roce přednesl jako host příspěvek známý literární kritik, 91letý Marcel Reich-Ranicki, který přežil varšavské ghetto.

Historické nokturno

Pietní akt za přítomnosti spolkového prezidenta Christiana Wulffa, spolkové kancléřky Dr. Angely Merkelové, předsedy Spolkové rady Horsta Seehofera a předsedy Spolkového ústavního soudu Prof. dr. Andrease Voßkuhleho zahájila hudba Frédérica Chopina: Prof. Dr. Jaša Němcov zahrál na klavír Nokturno cis moll. Polský pianista a skladatel Władysław Szpilman hrál právě tuto skladbu v polském rozhlase, když se vysílání muselo přerušit kvůli útoku německých vojsk na Varšavu.

Předseda spolkového sněmu Dr. Norbert Lammert na to upozornil v úvodu pietního aktu. Stejnou skladbou – opět v podání Szpilmana – zahájil polský rozhlas své vysílání po druhé světové válce.

Jeden osud z milionů

V zastoupení mnoha hostů, zejména přeživších a zástupců obětí přivítal Lammert Detleva Hosenfelda, jehož otec, kapitán Wehrmachtu Wilhelm Hosenfeld, od roku 1940 ukrýval v Polsku oběti nacistického režimu, mj. i pianistu Szpilmana.

Lammert připomněl, že Reich-Ranicky měl být v lednu 1943 také deportován společně se svou ženou, „v poslední chvíli“ se však mohl zachránit a ukrýval se rok a půl. Jeho osud reprezentuje osudy milionů lidí.

Památka obětem

„Dnes, v den výročí osvobození koncentračního tábora Osvětim, vzpomínáme na všechny, které v době nacistického vládnutí byli vyhnáni ze společnosti, poníženi, oloupeni, pronásledováni, mučeni a vražděni,“ řekl předseda spolkového sněmu.

„Vzpomínáme na Židy, na Sinty a Romy, na homosexuály, lidi s postižením, na nemocné, na nuceně nasazené, na umělce a vědce, na lidi perzekvované z rasistických, politických nebo náboženských důvodů. Vzpomínáme také na ty, které byli šikanováni, vězněni, mučeni a vražděni, protože kladli odpor nebo poskytovali pronásledovaným ochranu a pomoc.“

„Žít ve svobodě a rovnosti a beze strachu“

Ve svých úvodních slovech také připomněl tzv. konferenci ve Wannsee, na které schválili Holocaust šesti milionů lidí a kde se projednal „systematický průběh a perfidní detaily průmyslově zdokonalené genocidy“. Dne 20. ledna bylo sedmdesáté výročí této konference.

Dům, ve kterém se konala konference, je dnes jedním z mnoha památných míst nacistického režimu, „které nás nabádají, abychom usilovali o to, aby všichni lidé v Německu mohli žít ve svobodě a rovnosti a beze strachu. To je našim cílem,“ zdůraznil Lammert. Uplynulé týdny a měsíce po odkrývání bezpříkladné série vražd však ukázaly všem, že „jsme tohoto cíle ještě nedosáhli.“

„Lidé, kteří nám dávají odvahu“

„Mezi námi jsou jednotlivci, spolky a sdružení, celé vesnice, jsou lidé, kteří se znovu a znovu postaví pravicovým extrémistům, kteří chtějí pochodovat jejich městy a obcemi a ukazují: nestrpíme vaše urážky, vaši nenávist a už vůbec ne vaše násilí. Jsou to lidé, kteří prokazují svou civilní odvahu, kteří neodvracejí pohled, kteří netrpí diskriminaci bez odporu. Jsou to lidé, kteří jsou nám vzorem, lidé, kteří nám dodávají odvahu,“ řekl předseda spolkového sněmu Lammert a poukázal na nejnovější expertní zprávu o antisemitismu v Německu, podle které latentní antisemitismus vykazuje 20 % obyvatelstva. „Pro Německo je to právě dvacet procent navíc,“ dodal za potlesku.

Hostujícího řečníka Lammert ocenil slovy: „Vám i všem, kteří své hrůzné zážitky zapsali a sdílejí s námi, vděčíme nejen za texty; vaše knihy jsou vzpomínkami, které přetrvávají i – a zejména – po následující generace. A jsou to vzpomínky, ze kterých jsme se učili, které jsou pro nás trvalým úkolem.“

Když začalo stěhování za smrtí

Ve svém projevu hovořil Marcel Reich-Ranicki o rozhodujícím zážitku ze svého života: když SS nařídila ve středu 22. července 1942 „přesídlení“ obyvatel varšavského gheta. Reich-Ranicki líčil, co se tehdy dělo v hlavní budově „Židovské rady“ ghetta. V té době pracoval jako tlumočník pro Židovskou radu a byl zavolán do místnosti starosty Adama Czerniakówa. Obával se, že bude zatčen jako rukojmí esesáky, kteří právě přijeli.

„Přesídlení“ varšavských Židů

SS-Sturmbannführer Hermann Höfle, vedoucí hlavního oddělení SS a policie Reinhard, jinak zvaného jenom „vyhlazovací komando“, však hledal zapisovatele.

„Höfle chtěl vědět, zda umím stenografii. Protože jsem odpověděl záporně, ptal se mne, zda bych byl schopen psát dostatečně rychle, abych mohl zapisovat jednání, které mělo začít za chvíli. Tomu jsem rychle přitakal,“ vyprávěl Reich-Ranicki.

Svatba, která zachránila život

Když se Reich-Ranicki dozvěděl jako zapisovatel jednání, že SS nařídila okamžité „přesídlení“ varšavských Židů „na východ“, zdálo se mu, jako by zaměstnanci „Židovské rady“ věděli, co se právě událo – že „nad největším židovským městem Evropy padl ortel – ortel smrti“.

Když uslyšel, že „přesídlení“ se mj. netýká manželek a dětí osob zaměstnaných u „Židovské rady“, nechal ihned přivolat svou přítelkyni Teofilu, zvanou Tosiu. Našel rabína, který je oddal ještě tento den. Reich-Ranického manželka zemřela v roce 2011 po 69 letech společného manželství.

Z Varšavy do Treblinky

Stejného dne, 22. července, viděl naposledy i starostu Adama Czerniakówa. Další den po něm SS požadovala, aby počet Židů, kteří měli být přivedeni na „překladiště“, zvýšil další den z šesti na deset tisíc a poté denně na sedm tisíc – čísla to nebyla libovolná, nýbrž „podle všeho závisela na počtu dobytčích vagónů, které byly k dispozici“. Krátce poté si Czerniaków vzal svůj život ve své úřadovně cyankálím. V dopise na rozloučenou stálo: „Požadují po mně, abych vlastníma rukama zavraždil děti svého národa. Nezůstává mi jiné východisko než smrt.“

Svůj projev ukončil Reich-Ranicki slovy: „Deportace Židů z Varšavy do Treblinky, zahájená v dopoledních hodinách 22. července 1942, trvala do poloviny září. Co nazývali ‚přesídlení‘ Židů, nebylo ničím jiným než vysídlením – vysídlením z Varšavy. Mělo pouze jeden cíl, jeden účel: smrt.“

Pietní akt v plenární síni spolkového sněmu ukončilo Andantino ze Sonáty pro housle a klavír č. 3 op. 37 polsko-židovského skladatele Mieczysława Weinberga v podání Jaši Němcova a Kolji Blachera.