Článek ministra zahraničí Guida Westerwelle o Euru

Zvětšit obrázek (© dpa/pa) Evropa a euro zažívají těžkou zkoušku. Sotva se zvládla krize, muselo se pomáhat Řecku. Následoval tolik potřebný a bezprecedentní záchranný deštník na ochranu naší měny. Irsko muselo pod deštník a stojí před novými volbami. Pravdou je, že vlny spekulací přivedly státy na okraj platební neschopnosti. Pravdou je však také, že takové spekulace byly možné jen proto, že základy začaly stát na písku. Po celé Evropě se příliš dlouho dělalo příliš mnoho dluhů.

Občané a politici Evropy se ptají, jak to půjde dál. Na pozadí zcela rozdílných historických zkušeností a tradic je tato diskuse živá a místy i vášnivá. Na jedno však při vší dramatičnosti nesmíme zapomínat: Evropská unie je nejúspěšnějším mírovým projektem v dějinách našeho kontinentu a zajištěním našeho blahobytu. Žádná evropská země a ani Německo jako nejsilnější mezi nimi nemůže sama přestát nápor globalizace.

Stojí před námi tři úkoly. Musíme urychleně a trvale chránit naši měnu. Musíme uvést do pořádku základy rozpočtové a hospodářské politiky v Evropě. A musíme formovat EU mnohem jasněji než dosud jako vedoucího aktéra v našem sousedství a jako aktéra s celosvětovým vlivem.

Na ochranu eura jsou v současnosti důrazně vyvíjeny základní rysy trvalého krizového mechanismu od roku 2013, abychom mohli na budoucí nestabilitu zemí EU reagovat rychle a účinně. Tento mechanismus musí vytvořit předpoklady pro rozumné zapojení soukromých věřitelů, hrozí-li insolvence státu. Banky nemají být v budoucnu částí problému, nýbrž částí řešení. Kdo riskuje a doufá v zisk, musí vědět, že ztráty nemohou být automaticky přehozeny na daňové poplatníky. To je nutný základní princip sociálního tržního hospodářství.

Eurobondy nejsou vhodným prostředkem pro řešení dluhové krize jednotlivých států. Ručí-li všichni za všechny dluhy, nemá jednotlivec žádný stimul k rozpočtové disciplíně. Naopak: v celé Evropě to může oslabit snahy o návrat k solidní rozpočtové politice. Kdo mluví pro vstup do transferové unie, dává v sázku zdrženlivost pro Evropu především v těch zemích, které by za to musely nést hlavní zátěž. Pomoc členským státům, které se dostaly do platebních potíží, může existovat jen jako poslední prostředek za striktních podmínek.

Jedno je jasné: trvalý krizový mechanismus léčí, stejně jako každý záchranný deštník, pouze symptomy. Předpokladem trvale stabilního eura je zdravá rozpočtová politika a konkurenceschopná, odsouhlasená hospodářská politika. Byl nejvyšší čas pro zpřísnění pravidel paktu stability. 22 deficitních řízení v eurozóně nikdy nevedlo k sankcionování. Bez tvrdých pravidel však ani tvrdé euro. Návrhy skupiny van Rompuyho, přijaté Evropskou radou, udávají správný směr: v budoucnu bude pro země, které pochybí při nutné rozpočtové disciplíně, existovat silněji automatizovaný sankční mechanismus, který se bude zdaleka vymykat politickému vlivu. Zároveň byly v celé Evropě schváleny částečně drastické úsporné rozpočty, aby se zredukovalo nadměrné zadlužení. Evropa zahájila obrat v rozpočtové politice. Musíme se postarat o to, aby změna paradigmat trvale vedla k solidnímu vedení rozpočtu, aby za zlepšené situace nehrozila recidiva.

Co se stalo v Řecku nebo Irsku, se nesmí opakovat. Jakkoli jsou tyto případy rozdílné – důvod pro chybný vývoj je nakonec i ve strukturální chybě Maastrichtské smlouvy: zespolečenštěná finanční politika na jedné straně, nedostatečná koordinace hospodářské a rozpočtové politiky na straně druhé. Navíc se mnoho let  nadále nepozorovaně vytvářely u jednotlivých států značné národohospodářské nerovnováhy. Ty mohou velmi náhle ohrozit celou měnovou unii.

Pomoc může být účinná jen tehdy, jestliže vedle zpřísnění paktu stability potlačuje i příčiny krize. Potřebujeme proto silnější sladění v hospodářské a rozpočtové politice EU. Vedle již schválené osnovy a kontroly národních návrhů rozpočtu v Bruselu ukázala Evropská komise svými návrhy na dohlížení nad hospodářskou nerovnováhou správnou cestu. Země eurozóny, zvláště úzce spojené společnou měnou, by měly při koordinaci hospodářské a rozpočtové politiky udávat takt celé EU.

Rozhodující přitom je, že užší koordinace musí slabým pomáhat, nesmí však silné omezovat. Potřebujeme soutěž směrem nahoru, nikoli dolů. Cílem musí být posílení konkurenceschopnosti Evropy celkově.

Při vší oprávněné starosti o nás samotné: Evropa nesmí upadnout do nové periody sebestřednosti. S ohledem na ve zrychleném tempu se přesouvající mezinárodní důležitosti by bylo ustrnutí v evropské sebereflexi nebo opětovná nacionalizace fatální. Noví aktéři se tlačí mocně a s plnou silou na globální jeviště. Buď budeme hrát s nimi, nebo skončí evropské zájmy v komůrce světové politiky.

Po desetiletí únavné sebediskuse máme v Lisabonské smlouvě a Evropské zahraniční službě konečně pravidla a nástroje, abychom EU v souladu s jejím hospodářským významem ustavili jako vedoucího mezinárodního aktéra. Tyto nástroje musíme co nejrychleji naplnit životem. Bylo by krátkozraké, kdybychom tuto strategickou šanci navenek promarnili, protože nám nutné opravy směrem dovnitř zkreslují pohled.

Evropské sjednocení je historií jeho krizí a z nich vyvozených poučení. Stále znovu vedla krizová vyhrocení k tomu, že Evropané projevili politickou vůli k pevnějšímu odsouhlasení a spolupráci. Evropa je ve zkoušce. Vyvodíme-li správná ponaučení, bude Evropa silnější než dříve.