Na cestě k energii budoucnosti

Energetická efektivita – to je předpoklad pro úspěšný obrat v energetice: nová energetická politika „made in Germany“ by mohla být exportním hitem.

V žádné jiné zemi nevedla jaderná katastrofa vyvolaná tsunami v japonské Fukušimě k tak radikální politické změně jako v Německu. Ještě na podzim roku 2010 se spolková vláda hlásila k jaderné energii jakožto přemostění do věku obnovitelných energií a prodloužila provoz 17 německých jaderných reaktorů v průměru o 17 let. Toto rozhodnutí nejenže bylo po Fukušimě kompletně vzato zpět, ale ani ne čtyři měsíce po katastrofě v Japonsku rozhodl německý parlament drtivou většinou o okamžitém odstavení osmi reaktorů, devět zbývajících má být postupně ostaveno do konce roku 2022.

Dá se skvěle spekulovat o tom, co přimělo německou vládu, jmenovitě spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou, k takovému obratu v energetické politice. Možná poznalo politické vedení Německa, že urychlený odchod od jaderné energie s sebou nese i značné ekonomické šance. Nová energetická politika „made in Germany“ se skutečně může stát exportním hitem.

Dokonce musí, má-li se skutečně získat více bezpečnosti před jaderným nebezpečím, před opětovnou katastrofou, před riziky proliferace, před problémem s jaderným odpadem. Protože k čemu by to bylo, kdyby v Německu bylo sice odpojeno 17 jaderných elektráren, ale okolo Německa by zůstalo v provozu mnohem více než 17 reaktorů?

Zda může obrat v energetice skutečně sloužit jako vzor pro ostatní, je otázkou. Jisté je jen, že mezinárodní společenství se zájmem sleduje, zda a jak zvládne Německo úkoly, které si samo uložilo. Sympatie pro projekt jsou velké, alespoň u obyvatel mnoha zemí. Podle jedné mezinárodní ankety, kterou provedl Institut na výzkum veřejného mínění Ipsos v dubnu 2011, uvádělo 62 % dotázaných, že jadernou energii odmítá. Většina je skoro všude proti: v Mexiku a v Turecku, v Jižní Koreji a v Číně, ve Francii a v Rusku.

K výzvám, které je potřeba zvládnout, patří ostatně více než jen odhodlanost vystačit během jedné dekády bez elektřiny z jádra. Ostavení reaktorů je dokonce nejsnadnější částí projektu změn v energetice. Protože i bez reaktorů, které dodávaly v roce 2010 ještě asi čtvrtinu elektřiny, nesmějí světla zhasnout. I bez levné elektřiny z jádra by měli být občané i podniky schopni účet za elektřinu zaplatit. A i bez nukleární energie s nízkými emisemi by mělo být dosaženo německého cíle ochrany klimatu, tedy snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 40 % oproti roku 1990. Může se tato vize stát skutečností? Může, to bylo již prokázáno v mnoha expertízách. Uskuteční se však jen při splnění nejméně dvou podmínek: energie musí být v budoucnu využívána mnohem efektivněji než dosud – a musí se stále více získávat z obnovitelných zdrojů. Za několik desetiletí dokonce úplně.

Německo má „nekonečně mnoho energie“, to je častý slogan při propagování obnovitelné energie. To je pravda. Také se říkává, že nám slunce nevystavuje žádný účet. I to je správné. Pravdou je však také, že různé formy sluneční energie, větru, vody a biomasy – se získávají se značně nízkou energetickou hustotou. Obnovitelné energie se tedy musejí složitě shromažďovat a propojovat, dříve než mohou být užitečně použity. Ve srovnání s tím je energie vázaná v uhlí nebo jaderných palivových tyčích vysoce koncentrovaná. A navíc slunce nikdy neposkytuje svou sílu přímo do domu. Je zapotřebí vysokých technologických, kapitálových a materiálních nákladů k tomu, aby byla solární energie zachycena a v pravý čas dodána na správné místo: tedy tam, kde je jí právě zapotřebí, kde si např. někdo zrovna chce rozsvítit.

I to nakonec odlišuje novou energii od té staré. Není k dispozici 24 hodin denně a všude – alespoň pokud jde o elektřinu z větru nebo slunečního světla. Solární panely dosahují svůj špičkový výkon v německých podmínkách ročně během méně než 1000 hodin (z téměř 9000 hodin v roce), větrné elektrárny ve vnitrozemí pracují asi 2000 hodin s plným výkonem. Elektřina pro zbytek času musí být vyrobena buď jindy nebo jinak, nebo také čerpána ze zásobníků naplněných předem regenerativní elektřinou. Takovými „bateriemi“ jsou například přečerpávací elektrárny, které jsou však z estetického hlediska sporné – stejně jako větrníky nebo vedení vysokého napětí. Pokrok směrem k energetické změně provázejí proto již dnes pochybnosti těch, které lze s čistým svědomím považovat za „zelené“.

Vstup do nového světa energie nebude procházka růžovou zahradou. Bude ji tvořit mix mezi regulovatelnými a fluktujícími, mezi centrálními a decentrálními, mezi domácími a dovezenými energiemi. Cesta bude provázena zásobníky a spotřebiteli, kteří budou také v budoucnu muset přispět k tomu, aby byla cesta transformace energetického systému umožněna, stojí v právě vydané  knize „Cesta ke 100 % obnovitelným energiím“. Bylo by překvapující, kdyby cílové konflikty a problémy akceptance nebyly s ohledem na takovou komplexnost ještě dlouho průvodními jevy energetické změny. Mohly by však být tím zvládnutelnější, čím více efektivity ve světě nové energie panuje. Přitom jde na jedné straně o efektivitu nákladů, tedy o to, aby byla potřebná „zelená“ elektřina s co možná nejnižším nákladem vyrobena, uskladněna a dodána kdykoli do každé zásuvky; přeshraniční kooperace tuto věc usnadní. Na druhé straně však jde také o energetickou efektivitu, tedy o snížení spotřeby energie na jednotku hrubého domácího produktu. To ušetří náklady, uleví životnímu prostředí a získá se tím čas při přestavbě energetického systému. Čas, který je zapotřebí pro vybudování infrastruktury, rozvoj technologií a získání akceptance. Efektivita je rozhodujícím předpokladem úspěchu transformace – v Německu i jinde. Německo již pokročilo v energetické efektivitě. Zatímco hospodářství rostlo, klesala od roku 1990 spotřeba celkové energie, alespoň trochu. Pouze spotřeba elektřiny dále rostla, v uplynulých dvou desetiletích asi o deset procent. Nyní má do roku 2020 opět o deset procent poklesnout. Pokles spotřeby elektřiny o deset procent by však znamenal: více než dvě pětiny dosavadní výroby elektřiny z jádra by se ušetřily a podíl zelené elektřiny by vzrostl ze 17% (rok 2010) na téměř 20% - bez jediné další větrné elektrárny.

V polovině července 2011 prohlásil japonský ministerský předseda Naoto Kan: Musíme vyvinout společnost, která se může vzdát jaderné energie.“ Ta slova se podobají těm, která vyslovil bývalý německý ministr životního prostředí Klaus Töpfer po katastrofě v Černobylu v roce 1986. Töpfer, pozdější výkonný ředitel ekologického programu OSN (UNEP), chtěl tehdy „vynalézt“ budoucnost bez jaderné energie. Mezitím, o čtvrt století později, se Německo vydalo na cestu. Je to experiment. Experiment s přidanou hodnotou, nejen pro Německo.

Fritz Vorholz (Deutschland Online)